že potřebuje fyzický kontakt a pocit bezpečí. V tomto ohledu se neliší děti

z vyspělých států od dětí z méně vyspělých oblastí.

Specifika kulturního a rodinného prostředí 

Netřeba být psychologem, aby si člověk uvědomil či všiml, že dítě je při–

jímáno a vychováváno v různých národech různých způsobem. Největší po–

zorovatelný rozdíl je mezi tzv. individualistickými a kolektivistickými kul–

turami.

V individualistických kulturách jsou rodinné vazby méně silné a pozi–

ce jednotlivce je volnější. Dítěti je dávána větší volnost v jeho projevech, je

vedeno k vlastním rozhodnutím a má větší osobní prostor a svobodu. Pří–

kladem individualisticky orientované kultury jsou např. skandinávské země,

ale i německá kultura. Autonomie, nezávislost a osobní svoboda jsou v dě–

tech rozvíjeny už od raného věku. Škola a rodina vedou děti k tomu, aby se

učily přemýšlet, řešit problémy, diskutovat, vyjadřovat svůj názor a argu–

mentovat. 

Tento přístup se zrcadlí v liberální výchově, která může vyústit až v tzv.

výchovu „laissez faire“ (nech dítě dělat to, co chce). Paradoxně přehnaná li–

berální výchova může vést k tomu, že dítě ztrácí mantinely a je zmatené.

Podvědomě touží po určitých omezeních, aby se mohlo lépe orientovat

v tom, co může a co ne.

Naopak v kolektivistických kulturách jsou rodinné vazby velmi těsné,

na jednotlivce je často vyvíjen velký tlak, aby se přizpůsobil požadavkům

rodiny. Dítě je vychováváno k tradičnímu chápání rodiny, ve kterém osob–

ní zájmy musí ustoupit zájmům vyšším, kolektivním. Příkladem jsou např.

vietnamské děti žijící v České republice. Pro pochopení jejich mentality je

důležité nejprve poznat a pochopit odlišnost kultury jejich rodičů.

Stejně tak česká rodina je individualisticky orientovaná. Šulová uvádí

jako jeden z charakteristických znaků současné české rodiny výraznou za–

měřenost na jednotlivce. Pocit vlastního štěstí, hledání smysluplnosti ži–

vota, upřednostňování individuálních zájmů vysvětluje autorka jako reak–

ci na historické události, konkrétně poválečnou dobu, kdy byl

zdůrazňován kolektiv a jeho zájmy a jednotlivec musel ustoupit do poza–

dí. Dalším významných znakem české rodiny je podle Šulové i skuteč–

nost, že se jednotlivec nechce obětovat v zájmu rodiny a nechává si pro–

stor pro změnu stavu na základě svého svobodného rozhodnutí (např.

volné partnerské svazky) (Šulová, 1998). 

38